Matematika pro rodiče

Ze všech stran se na rodiče, na děti, naše žáky, na nás učitele, valí spousta informací o tom, jak by se mělo v těchto dnech vzdělávat. Co by se mělo dělat? Kolik by se toho mělo dětem zadávat? Měly by se úkoly zadávat denně nebo týdně nebo dokonce na ještě delší časové období? Jakou formou by se mělo učivo k žákům dostat? Na tyto otázky neexistují správné a jednoznačné odpovědi. Nepracujeme totiž se stroji, ale s lidskými bytostmi. Každý člověk je jiný a jedinečný, ve svých vlastnostech, schopnostech, i dovednostech, ale i možnostech. Někdo si s učivem raději hraje, někdo raději poslouchá a opisuje, jiný hledá. Někdo raději rýsuje, někdo počítá. Někomu vyhovuje prezentace, jinému wordový soubor někdo jiný touží po videu. Někdo může na internet neomezeně, někdo musí respektovat rodinné prostředí, jiný je omezen technikou, kterou má k dispozici. Našli bychom jistě další. Nyní si položme stejné otázky jako v úvodu a zkusme se na ně podívat optikou jedinečnosti osobností. Jak z toho ven? Dal jsem si odpovědi - především tolerancí, respektem, porozuměním a empatií.

Tohle všechno hledejte, když čtete zadání mých úloh. Zadávám je v duchu pořekadla "kdo si hraje (učí se), nezlobí". Omlouvám se vám, že vám někdy zaberou více času než jste čekali. Respektuji, když to někdo nezvládne v časovém limitu - žádný proto většinou nedávám. Rozumím tomu, že jim to nemůžete vysvětlit. Děkuji vám za to, že mnohdy suplujete mojí práci. Jsem si vědom, že některé dětské otázky jsou zákeřné právě svou upřímností. Chtěl bych, abyste měli čas na své potřeby. Přál bych si, aby tato doba prohloubila v dětech na jedné straně samostatnost a na druhé jejich vzájemnou komunikaci a dodávám vzájemnou a účelnou komunikaci.